První parní automobil

Francouzský inženýr Nicolas Joseph Cugnot (1725-1804) je  pravděpodobně právem nazýván "otcem automobilu". Cugnot byl velmi nadaný již v dětství, kdy překvapoval spolužáky ve škole drobnými, leč fantastickými vynálezy jednoduchých principů. Byl z chudobné rodiny a tak nemohl mít vynalézání jako  hlavní zaměstnání a protože se nenašel nikdo, kdo by finančně podporoval jeho experimenty, musel si vydělávat jinou prací.

Rozhodl se pro službu v armádě. Již jako kapitán na sebe  upozornil celou řadou nápadů, z nichž například měřící stolek se  dodnes v armádě používá a nese název Cugnotův stůl.

Cugnota však stále víc lákala pára. Podrobně se seznámil se  strojem, jehož prototyp sestrojil Denis Papin (1647-1712) a do  užitkové podoby přivedl James Watt (1736-1804). Vymyslel převod  síly pístu na kolo a tak mohl vzniknout první "automobil".

Konečně se na něj usmálo štěstí v podobě markýze de Choiseul - tehdejšího ministra války Francie, který mu byl ochoten  poskytnout podporu při stavbě samohybu, jenž by mohl táhnout dělo. A tak ve svých čtyřiačtyřiceti letech předvedl v Paříži vůbec první automobil tohoto světa. Dnešním automobilům se nepodobal snad ničím, ale byl to vůbec první dopravní prostředek  na světě poháněný uměle vytvořenou silou.

Při první projížďce si nezískal mnoho příznivců, spíše  vzbudil posměch a urážky. Není divu, když tento primitivní "automobil" neměl ještě ani vlastní zdroj ohřevu vody. Oheň se musel rozdělat přímo na silnici, a když se voda v kotli zahřála na potřebnou teplotu a tak vznikl dostatečný tlak, mohl se  "automobil" konečně rozjet. Ovšem vydržel sotva 12 minut jízdy a tlak opět poklesl a tak se musel celý proces opakovat.

Za dva roky opatřil svůj vůz vlastním "ohništěm" a tak mohl znovu předvést svůj vůz veřejnosti. Tuto nemotornou obludu tvořil mohutný dřevěný žebřinový rám s tuhou zadní nápravou bez jakéhokoliv pérování. Přední příčka nesla otočný čep vidlice předního kola. Toto loukoťové kolo,  opatřené silnou obručí, bylo zároveň kolem hnacím. Na vidlici byl  připevněn pomocný vodorovný rám, nesoucí baňatý měděný kotel. Přímo za ním byl umístěn prostý dvouválcový parní stroj s válci po obou stranách předního kola. Toto kolo poháněly oba písty  prostřednictvím západkového systému. Dřevěná lavice pro řidiče se nacházela na zadní valníkovité části podvozku a vůz se řídil dvojitou řídicí klikou. Špalková brzda, ovládaná nožním pedálem, brzdila pouze přední kolo.

Tentokrát se již vůz pohyboval plynule, ale stále pouze rychlostí 4 km/h. I přes takto malou rychlost ztratil Cugnot v jednu chvíli kontrolu nad vozem a sám vypadl, poté stroj nikým neřízený narazil do domovní zdi a s jakousi noblesou ji zbořil a sám se nepoškodil, což přineslo Cugnotovi nečekanou ovaci. A tak vznikl stroj, který dostal oficiální určení: parní traktor pro polní dělostřelectvo. Brzy však upadl v nemilost markýz de Choiseul a s ním i Cugnot a jeho vynález. Později měl být dokonce Cugnotův vůz zničen ale byl ubráněn. Ludvík XV. vyměřil Cugnotovi nevelký  důchod 600 franků a víc se o něj nezajímal. Až později se prý  o Cugnotův vůz zajímal Napoleon Bonaparte, protože v něm viděl nástroj boje, ale zabavený stroj se nenašel. Cugnot zemřel zcela  zapomenut a opuštěn 10.10.1804 v Bruselu. Jeho parní stroj byl však přece jen objeven a dodnes je  uložen v pařížském Muzeu umění a řemesel. Naposledy byl Cugnot vzpomenut v roce 1913, kdy mu tehdejší president Francie dal postavit bronzový pomník v jeho rodném městě Void.